Za deset let také odešli poslední pamětníci – přeživší, kterým jsme na počátku skládali účty. Odkaz příběhu šoa je definitivně v rukou generací nastupujících. Dědictví může být stigma a o každé tíze je lépe hovořit.
Na dialog není nikdy pozdě.
Památník ticha k desátému výročí hledání dotyků velkých příběhů nabízí nový dialog s těmi, kteří odešli cestou, nad níž je dnes rozkročena Brána nenávratna. Dialog, jenž napoví, či dopoví, co řečeno být nemohlo, protože se jeho účastníci z vůle osudu nepotkali. Napišme svému dědečkovi, babičce nebo hrdinovi, jehož si vážíme, co pro nás znamená jejich příběh a jak s ním jdeme naším životem dál. Jak jím dokážeme obohatit naše děti. Napišme list adresovaný napříč časem a poodhalme jej těm, kteří málo vědí, jak paměť umí posílit i bolet a jak dialog dovede léčit i pomáhat.
Každý, kdo se na tuto odvážnou cestu vydá, udělá něco pro sebe i pro ostatní.
Kdo nabídne svůj text k nahlédnutí druhým, propojí řetěz dialogů, který se jednou promění v recitál k hudební vzpomínce na všechny, kteří se nevrátili…
Jednou snad z těchto listů vytvoříme nové rodinné album skupinového příběhu. Rodiny spřízněné osudem, rodiny spojené Branou nenávratna, dialogem napříč naší společnou pamětí či jejím podobenstvím.
Každý se může svobodně rozhodnout, zda bude svůj dopis sdílet, zda jej chce, nebo nechce podepisovat a zda chce v jeho záhlaví uvádět adresáta.
info@pamatnikticha.cz
…těm, které jsme nepotkali
Milý dědo Josefe,
i když osud vůbec nezajímají kulatá výročí, protože používá jiný hodinový stroj než my v pozemských pendlovkách, věřím, že se v tomto čase, 80 let od konce té strašlivé – pro Vás všivé – války, v časoprostoru objeví štěrbina, kterou k Tobě pronikne můj dík.
…Za to, žes byl a že s Tebou naše babička Vilma prožila to, co jste za Masarykovy doby stihli. Že jste vychovali své holčičky, které se v rozporu s tím, čím prošly, dožily skvělého věku. Ta starší se k Tobě odebrala nedávno v požehnaných sedmadevadesáti. Naše máma na Tebe dosud často myslí v domě, který jsi pro své dcery zajistil. Máme Tě rádi, pojmenovali jsme po Tobě naši nejmenší, která skvěle maluje a lyžuje a na rozdíl ode mne se dobře učí.
Po Tvém odchodu na špatnou stranu osvětimské rampy už nikdy nic nebylo tak, jako to měla naše rodina před válkou. Třicet šest nejbližších zmizelo a ti zbylí se už nikdy nevrátili k pomalému životnímu stylu a k Vaší kultuře samozřejmě rozkročené po celé Evropě.
Vzpomínka na válečné cesty byla u nás doma dlouho tajuplným tabu.
Když se konečně začalo o Vaší anabázi mluvit, přišel čas kultury pietních polí, kam jsme se hodili se svými prázdnými hroby jako zrnka písku šílené statistiky. Nikdo se nikdy neptal po Tvém kulturním rozměru. Nevím, jakým hlasem jsi zpíval své operní árie. Nevím, co jsi četl kromě Goetha a Schillera v německém originále… znám jen tu legendu, že právě klasici byli Tvým argumentem, abys na poslední chvíli změnil své rozhodnutí o emigraci. Věřil jsi, že Němci jsou kulturní národ a všechny ty lágry, o kterých jsi slyšel, že k nám nedorazí…