Na počátku bylo rozhodnutí několika jednotlivců o proměně jednoho pražského nádraží na místo paměti. Velmi brzy se ukázalo, že málokterý objekt je k podobnému záměru tak málo vhodný jako nádraží, procházející majetkovou transformací od polostátní instituce ke státní, umístěné v největším brownfieldu města – tehdy ve stavební uzávěře, na jehož urbanistickou koncepci vzniká historicky asi čtyřicátá územní studie za posledních stopadesát let.
Sám objekt železniční stanice byl nedlouho před naším příchodem jakousi záhadou vymazán ze seznamu památkově chráněných objektů, kam jej z důvodu, který už se také nedal dohledat, kdysi někdo zapsal jako památku technickou. Bylo tedy třeba patřičně veřejně obhájit jeho staronový význam a udělit mu péči i ochranu vyšší, než jakou požívají kluby železniční historie.
První roky byly věnovány projektování využitelnosti budovy pro budoucí památník – jako nádražního objektu dočasně zapůjčeného od Českých drah. Novým zlomem ve vývoji bylo předání celé sítě nádražních budov Správě železniční dopravní cesty. Nový majitel v nové koncepci už nepočítal pro Bubny s budoucím využitím starého nádraží pro dopravní provoz. Tím otevřel cestu k daleko velkorysejšímu projektování jeho proměny pro nový účel.
Z podpory Ministerstva kultury České republiky vyhlásila nezisková společnost Památník šoa Praha soutěž na architektonické řešení, které vycházelo z nového zadání. Původní objekt byl technicky lépe zrevidován a s ohledem na budoucí výstavní potřeby zadán do soutěže jako „exponát“, jenž má chránit moderní architektura. Nová tvář budoucího místa paměti měla signalizovat také její nový účel, který pracuje s odkazy XX. století pro věk XXI.
Pro hledání nové architektonické podoby byla sestavena poradní skupina, v níž figurovala jména profesorů architektury jako Miroslav Masák, Josef Pleskot a další. Ty části objektu, které mají původní charakter, patinu a dotyk minulosti, byly prohlášeny za nedotknutelné, ostatní části byly zadány i s obsahem a příběhem – tedy se zkrácenou synopsí budoucí stálé expozice.
Odborná komise pod vedením architekta Zdenka Zavřela vybrala ve dvoukolovém řízení vítězné řešení ARN STUDIA. Za dohledu autorů Jiřího a Michala Krejčíka bylo projektování postupně dotaženo k prováděcí dokumentaci.
Aktivity Památníku šoa Praha ve starém nádraží, v prostředí eufemisticky nazývaném „smetiště dějin“, měly svou absurditu a vypovídaly o limitech kulturního rozvoje země. V lednu 2020 (v čase 75. výročí osvobození Osvětimi) uložil premiér Andrej Babiš ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi, aby založil novou státní příspěvkovou organizaci s tím, že osobně garantuje finance na její provoz i na investice do přestavby místa paměti.
Následoval mnohaměsíční proces meziresortního řízení, vládní projednávání a zakládání, které bylo završeno o šestnáct měsíců později zřízením nové státní příspěvkové organizace Památník ticha. Rok 2021 byl časem transformace neziskové společnosti do státní organizace, restartem investičního procesu a také koordinací projektování širokého okolí nádraží Bubny.
Vzhledem k chátrání historických prvků nádražní budovy byla počátkem roku 2021 obecně prospěšnou společností zahájena sanace pohledových částí původních prostor a fasády. V následujících měsících se potkalo mnoho praktických podnětů v jednom dialogu, na kterém se Památník ticha aktivně podílí. Po mnoha letech stagnace se v prostředí Bubny-Zátory potkala finalizace územního plánu metropole se schvalováním místní urbanistické studie a přípravou radikální přestavby železničního koridoru. V bezprostředním okolí nádraží byla navíc vyhlášena soutěž na novou budovu filharmonie.
V prosinci roku 2021 připravili architekti ARN STUDIA (tedy autoři vítězného návrhu budoucího Památníku ticha) vizualizace koordinační studie bezprostředního okolí nádraží Bubny.
Vizualizace ARN STIDIA vycházejí z již hotové studie územního plánu, počítají s kulturním využitím prostoru mezi peronem nádraží Bubny a novým železničním koridorem rychlodráhy do Kladna, vymezeným okolní výstavou a ulicí Nicholase Wintona, kterou takto symbolicky pro budoucnost pojmenoval Památník ticha ve spolupráci s Prahou 7.
V roce 2021 byla založena státní organizace, jež převzala projektový název revitalizace nádražního objektu.
Památník ticha, s. p. o., vzniknul podle obsahové koncepce, vypracované v duchu obsahového zadání zakladatelského týmu. Práce původní obecdně prospěšné společnosti byla završena vydáním obsáhlé synopse budoucí stálé expozice, jež posloužila poslední fázi projektování jako obsahové zadání. Praktické řešení interiérů projektované v posledním stupni dokumentace odpovídá potřebám programu a vzdělávání, jež rozvinula státní i nezisková organizace v posledních letech vzájemné koprodukce na velkých výstavách a cyklech diskusních i vzdělávacích programů.
V roce 2024 rozhodl ministr kultury bez relevantního zdůvodnění o výměně ředitele státní organizace. Ve výběrovém řízení na jednoho uchazeče zvítězil nový program pro instituci plně rozvinutou zakladatelským autorským týmem. Ačkoli byla nová ředitelka vyzvána, aby si pro nový program vyvinula nový architektonický projekt, byl změněn pouze název instituce a objekt byl předán do přestavby.
Jsme tedy svědky vyprázdnění obsahu a smyslu rozvinutého projektu pro politické gesto, vykonané pod záštitou síly příběhu a jeho nezpochybnitelného odkazu. Dvanáct let po založení záměru k probuzení paměti místa, po stovkách akcí vykonaných na křižovatce velkých příběhů se dobře rozvinutá komunikace odkazu místa prožité paměti sezonně přizpůsobila potřebám politické kampaně.
Čas ukáže, komu a čemu bude probuzené místo paměti sloužit nadále.